Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak muze byt uceni cizího jazyka pece o telo?

24. 8. 2010

0- úvod : pojem cizího jazyka.
Nejprve je třeba si povšimnout, že se filozofie (alespoň ve Francii) vůbec nezajímá o cizí jazyk.
Například v učebnici La philosophie du langage (filosofie jazyka 1) najdeme sedmnáct přídavných jmen,
která nějakým způsobem specifikují jazyk, ale žádné z nich nepojímá jazyk jako cizí.

Paradox této nepřítomnosti spočívá v tom, že právě jazyk je předmětem, který velmi dobře ukazuje
dialektika. Například ve francouzštině : parking (parkoviště) připadá Francouzům jako typicky cizí slovo,
a to kvůli příponě - ing. Ale v angličtině parking neexistuje, říkají carpark. Podle slovníku vývoj slova
parking začíná ve staré francouzštině : parc, toto slovo pak najedeme v angličtině jako park, který
se vrátí do moderního francouzštiny coby parking. A tím jsme se zcela ocitli v platonické jeskyni,
realita nesouhlasí se svým obrazem. Velmi ironicky už jazyk začíná být cizí sám sobě, je to
zcizení (aliénation) nacházíme cizího v sobě samém 2. Určitě zde lze vystopovat vliv politiky, která
rozhoduje o tom, jak národní jazyk má nebo nemá být chráněn proti cizím vlivům. Na konci tohoto
úvodu můžeme konstatovat, že není žádný důvod, aby filosofie odmítala zkoumat pojem cizího jazyka.
Neboť tážeme-li se, jak může být cizí jazyk péčí o tělo, ať už je to francouzština nebo hebrejština,
zdá se mi, že se tím již přibližujeme k tématu.


1- Dialektika tělo-duch


1.1 : Pojem fyziologie a nová kauzalita.

Dialektika, kterou jsme označili v jazyce (je to něco cizího v mateřštině), se opakuje také ve vztahu
duch-tělo. A jestliže ta je dnes všem jasná, trvalo pár století než byla uznávána. Třeba ještě Descartes
rozděluje dvě substance :

- res cogitans, duch

- res exransa, tělo.


Hranice mezi substancemi je pevná a absolutní. Jestliže duch nám umožňuje svobodné rozhodování
a je sídlem rozumu (pravda je jasná a distinktivní), tak tělo je naopak čistým mechanismem, který
se řídí podle zákona kauzality. V tomto případě může každý orgán reagovat jen a jen na přicházející
impuls vedlejšího orgánu (tento princip cestování informací vede do tak špatně definovatelného
nekonečna (infinité) -podle Newtona nebo Leibnize). Mechanický orgán (například součástka
v hodinkách) je slepý a nezná jak funguje celý systém, netuší k čemu slouží (např. že hodinky ukazují
čas) a nezná svou vlastní funkci v celém procesu. Teorie slepého orgánu je chybnou cestou. To tušil
i Moliere. Ve hře Le malade imaginaire nám Diafoirus ukazuje, že lékařství zůstávalo dlouho vědou
bez konkrétního výsledku, zůstávalo vědou, která brala vážně rétoriku jako dogma, nemělo žádný
výzkumný program. Za daných okolností bylo setkání s lékařem tím nejhorším, co se mohlo
nemocnému člověku stát.

V devatenáctém století však Claude Bernard 3 vytvořil pojem fyziologie a neklasicky použil princip
kauzality. Informace si vybírá pouze nejkratší cestu, ale je schopna se daleko rozšiřovat. Například
žaludek začíná vyrábět trávicí šťávu již v okamžiku, kdy člověk žvýká. Žaludek nečeká, že se potrava
dostane až k němu, ale protože , že začíná celý proces "krmení", tak je to pro něj signál, že už má
začít pracovat. Zde kauzalita celku diriguje kauzalitu menšího elementu.

Pojem fyziologie je silným argumentem, který poukazuje na to, že organismus se neřídí
podle klasického zákona kauzality a boří hráz mezi duší a tělem.

1.2 Problém hysterie

Podle Freuda přišel kolem roku 1880 jako první s psychoanalýzou doktor Breuer. Otevřel problematiku
hysterie. Málo lékařů mělo o tuhle nemoc zájem. Pokud nebylo možné pozorováním symptomů
(např. visuální porucha, paralýza ruky a pro nás hlavně slaboduchost …) konstatovat nějaký organický
důvod, pak byla stanovena diagnóza hysterie a nemocný člověk byl brán více méně za simulanta.
Doktor Breueur byl první, kdo neztratil zájem o svého hysterického pacienta. Pokračoval v jeho léčbě
a zpozoroval, že ve stavu nevědomí neustále opakoval několik slov. Při hypnóze, které využíval,
opakoval pacientovi právě tato slova a ten mu konečně vyprávěl svá psychická traumata. Po vyprávění
symptomy vymizely a pacient byl vyléčen.

Od tohoto příkladu vyprávěném Freudem v knize Űber Psyschoanalyse (1909) se opět dostáváme
ke kritice filozofie u Descarta :

1-
Tělo a duch patří do stejného systému a silně se ovlivňují přesně jako příčina a následek : nemoc
těla je symptomem nemocného ducha. Léčení druhého přinese uzdravení prvního. Zjistíme objevením
příčiny zdali je vhodné léčit tělo či ducha? Když chceme jít, je úplně jedno, jestli začneme levou
nebo pravou nohou.

2-
Ego může mít jasnou a rozdílnou ideu, ale to ještě nestačí k tomu, aby poznalo celou pravdu.
A právě pravda ega není zjevná ve vědomí, není jasná. Všichni víme, jak příběh dopadl. Freud přišel
pár let po tom na to, že psýché se dělí na tři části : It, ego a superego. A samo ego ještě do dvou částí,
vědomé a nevědomé.

3-
Vědomí nedrží monopol schopností komunikace a paměti. Breuer mluví na pacienta pod hypnózou
a pacient reaguje a vypraví vzpomínky, které jsou utajeny vědomí a dokonce i podvědomí a vybavuje si
mnohem více než vědomí. Na této problematice pracoval bulharský Doktor Lozanov 4 a založil tak
disciplínu: sugestologie (studuje všechny fenomény sugesce), sugestopedie je částí této
všeobecné vědy.


2- sugesce a sugestopedie.

V roce 1955 definovala Anglická lékařská komora hypnózu takto : stav modifikovaného pozorovaní,
tento stav může být výsledkem činnosti druhého člověka, v tomto stavu se objeví různé jevy, které
se projevují buď spontánně a nebo jako odpověď externího stimulu. Tyhle fenomény ukazují změnu
ve vědomí a v pamětí. 5 Definice hypnózy platí více či méně také pro sugesci, která se snaží dostat
informace přímo do podvědomí člověka. Aby pacient přijal sugerovanou informaci, musí být
pod hypnózou (a proto hypnóza není stejná jako sugesce). Sugesci dělíme na dva typy :

- direktní: metoda, kterou používal např. doktor Charcot v Paříži, když lékař mluvil na pacienta
pod hypnosou cíleně.
- nedirektní: pozornost pacienta se koncentruje na určitý cíl a zároveň mu lékař něco potichu říká,
něco mu sugeruje. Tento typ používal doktor Coué, který dokonce doporučoval autosugesci (každé
ráno a každý večer si pacient 20 krát opakuje, že mu je lépe a pár dnů po tom mu takto skutečně je).

Lozanov vytvořil metodu učení se cizího jazyka podle principu nedirektní sugesce. Hodina cizího jazyka
je popsána takto :

1- studenti čtou text nebo dialog s překladem. Překlad je důležitý a má studentovi zajistit pocit
bezpečí : student se nebojí něčeho čemu nerozumí.

2-
pak čte učitel studentům text podruhé a zároveň potichu zní nějaká klasická hudba.

3-
posléze čte učitel text potřetí, ale tentokrát zní hudba nahlas a studenti věnují pozornost jí
a ne textu. A v tomto okamžiku může učitel zasahovat přímo do paměti studenta.

Aby měl lepší vystup do nevědomí studenta, je potřeba oslabit jeho ego. Ego si totiž může myslet,
že učení se jazyku je těžké. Takový předsudek ničí schopnosti studenta. Proto studenti na začátku
hodiny mění svou identitu a volí si nějakou roli.

Učitel pak musí dávat veliký pozor na svůj hlas, pohled, chovaní a gesta. To jsou důležité parametry,
které umožňují komunikaci s nevědomím studenta.

Velmi důležité je, aby student relaxoval. Proto učebny nevypadají jako klasické učebny, ale spíše
jako místnosti pro zábavu, ve kterých nejsou užity žádné agresivní barvy a studenti zde sedí
v pohodných křeslech.

Výsledky jsou neuvěřitelné, studenti jsou schopni se za jeden den naučit a zapamatovat si 1800 slov
(běžná komunikace v francouzštině používá asi 4000 slov)


3- Závěr : Učeni jako péče o tělo

Relaxace funguje asi jako drenáž, aby mohl být dům umístěn na podmáčenou louku. Když se pracuje
na podvědomí, tak se ego usuší. Zmizí stres, únava a nervozita. A tak dá říci, že také učení se cizího
jazyka může být péčí o tělo.



__________________________________________________________

1 AUROUX, S, DESCHAMPS, J, KOUGLOUGHI, D. La philosophie du langage. Presse Universitaire
de France, Paris, 2004
2 BACHELARD, G. Matérialisme rationnel. Presse Universitaire de France, Paris, 1953, st..64
3 CLAUDE BERNARD - Život a dílo; Úvod do studia experimentální medicíny [z franc. orig.] Introduction
a l'étude de la médecine expérimetale prel. J.B. Kozák a M. Janatková ; Komentář a pozn. zprac.
J.B. Kozáka O. Poupa, [který napsal úv. studii:] Život Clauda Bernarda ; Otakar Zich: problémy
metody v díle Clauda Bernarda, Praha, SZdN, 1961
4 LOZANOV, G. Suggestology and outlines of suggestopedy. Gordon and Breach, London,
New York, 1978
5 GALISSON, R. La suggestion dans l'enseignement, histoire et enjeu d'une pratique tabou.
Cle international, Paris, 1983, st. 79

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář